Možná jsi to už slyšela: „Mysli pozitivně, všechno je, jak má být, stačí si říkat dokola něco hezkého.“

A možná ses i snažila. Usmívat se, jít dál, nezabývat se tím, co bolí. Říkat si, že to přejde, že to není tak hrozné, že jiní to mají horší.

Jenže někde hluboko v tobě zůstával pocit prázdna, tlaku nebo únavy. Pocit, že se vlastně přesvědčuješ, místo abys opravdu cítila.

Tohle je falešný optimismus.

Falešný optimismus není o radosti. Je o popření.

Je to snaha přeskočit emoce, které jsou nepohodlné. Smutek, vztek, zklamání, strach. Místo toho, abychom jim dali prostor, přetřeme je nátěrem pozitivních vět a děláme, že neexistují.

Jenže emoce, které nejsou prožité, nikam nemizí. Naopak! Hezky se nahromadí na jedno místo a zůstanou uložené v těle:

• ve staženém břiše

• v napětí v ramenou

• v únavě, kterou „nejde dospat“.

Čím víc se snažíme být pozitivní za každou cenu, tím víc se vzdalujeme sami sobě a začneme vlastně sami před sebou utíkat.

Žijeme ve světě, který nás učí honit se za štěstím.
Za momenty, které nám dají rychlý pocit „je mi dobře“.

Nový vztah.
Úspěch.
Cestování.
Zážitek.
Uznání zvenčí.

To všechno může být krásné. Ale je v tom jeden háček:
chvilkové štěstí po chvilce vyprchá.

Jakmile odezní, často přijde pád. A my máme tendenci hledat další impuls. Další cíl. Další důvod, proč se cítit dobře.

Vnitřní radost je jiná. Je klidnější. Hlouběji ukotvená.
Nevzniká z toho, co máme, ale z toho, jaký vztah máme sami k sobě.

Jedna z největších iluzí dnešní doby je, že bychom se měli cítit dobře pořád.

Neměli!

Co je podle mě ale důležitější než se honit za pocitem štěstí, které rychle vyprchá?

Můžeme dělat věci, které nám dávají smysl. A to je obrovský rozdíl.

Smysl:

• nás drží i ve chvílích, kdy to není lehké

• dává našemu životu vnitřní osu

• pomáhá nám zůstat ve spojení se sebou

• nám umožňuje se posunovat vpřed, i když se zrovna necítíme šťastní

Někdy jsou to malé věci.
Způsob, jakým pracujeme.
Jak se vztahujeme k lidem.
Jak k sobě mluvíme, když se nám nedaří.

Ne všechno, co dává smysl, je příjemné, ale to, co nám dává smysl, nás nevyčerpává zevnitř.

Vnitřní radost nevzniká tím, že si řekneme: „Od zítřka budu víc pozitivní.“
Vzniká tím, že si dovolíme být pravdiví.

Pravdiví k sobě.
K tomu, co cítíme.
K tomu, kde se právě nacházíme.

Někdy to znamená:

• přestat se usmívat, když se chceš rozplakat
• přiznat si, že něco v tvém životě už s tebou nerezonuje a je čas to změnit
• zpomalit, i když máš pocit, že bys měla „jet dál“

Paradoxně právě tehdy, když přestaneme utíkat před tím, co je, se začíná rodit něco nového. Klid. Uvolnění. Tichá radost, která nepotřebuje důvod.

Skutečná síla není v tom být pořád nahoře ale v tom zůstat se sebou, i když to není hezké ani jednoduché.

Nemusíš se honit za štěstím.
Nemusíš si nic dokazovat.
Nemusíš se opravovat.

Vnitřní radost není cíl.
Je to vedlejší efekt toho, že žiješ v souladu se sebou.

A to úplně stačí.

S láskou v srdci,

Karolína Cimická